B2B MAGAZÍN OBORU POHŘEBNICTVÍ

Spolupracujeme

Pohřeb v obraze Českobratrské církve evangelické

Mgr. Magdaléna Trgalová, evangelická farářka

 

ČCE jako jednu ze svých služeb nabízí v rámci Diakonie ČCE i možnost důstojně dožít v prostředí hospiců. Kolik jich ČCE provozuje a kde?
Diakonie ČCE je zřizovatelem hospice Citadela ve Valašském Meziříčí. Další existující hospice nevznikly přímo při Diakonii, ale i na jejich činnosti se podílí řada členů ČCE a do některých pravidelně docházejí naši faráři (např. hospic Štrasburk v Praze, hospic Dobrého pastýře v Čerčanech a další). Je skvělé, že se tento druh péče o umírající prosadil a umožňuje mnoha lidem v poslední fázi života dojít ke smíření a vyrovnání se s přicházející smrtí.

Jaký je vlastně vztah ČCE církve ke smrti? Liší se pohled jejího chápání od chápání jiných křesťanských církví?

Každý den chápeme jako nesamozřejmý dar, protože každým dnem se nutně blížíme ke své smrti. Smrt je součást našeho života, je to jeho nevyhnutelné ukončení. Jako jiní křesťané se snažíme tento fakt nevytěsňovat ze svých myšlenek, jak je v současnosti zvykem. Také nás trápí trend pohřbů bez obřadu, odklon od tradičního rituálu, který má své hluboké duchovní kořeny a je odpradávna součástí lidství jako takového. Naše církev netvrdí, že zná přesnou podobu toho, co po smrti přichází. Bible sama používá v této souvislosti velmi obrazné řeči. Věříme však, že Kristus svou obětí za nás smrt přemohl a že ani smrt nás nemůže zbavit účasti na jeho vítězství. I po smrti máme naději být v moci Boží lásky. Způsob našeho života by měl tuto naději odrážet. Život věčný totiž začíná už tady na zemi, když žijeme v lásce a odpuštění z Ducha svatého.
Pokud se týče rozdílů mezi církvemi, nesetkáte se u nás ani s modlitbami ke svatým ani s klasickou modlitbou za mrtvého, tak jak ji možná znáte z katolické tradice. Již v reformační době odmítli bratři představu, že by takový skutek mohl pomoci zesnulému ke spasení. Zesnulé si připomínáme pravidelně modlitbou „obecenství svatých“ po Večeři Páně, v níž děkujeme za svědectví jejich života. Jako jiní křesťané máme také úctu k tělu zemřelého, které jednou „oblékne nepomíjitelnost“, jak říká apoštol Pavel (1. Kor. 15, 53).

Kdo ze zástupců ČCE má právo vykonávat úkony spojené s posledními chvílemi umírajících a zemřelých?

Pastoračně doprovází umírající především farář, který je pro to určen a vyškolen, ale v zásadě tak mohou konat i jiní bratři a sestry, kteří k tomu mají obdarování. Pomazání nemocných olejem u nás není svátostí a zpravidla se neprovádí. Místo něj se konají menší bohoslužebná shromáždění přímo u lůžka nemocného, případně i s vysluhováním svaté Večeře Páně. Pohřeb vede ordinovaný kazatel - farářka nebo farář, který je pro tuto příležitost osloven. Pokud je to potřeba, může vést pohřeb i jáhen nebo ordinovaný presbyter, v případě nutnosti by to mohl být teoreticky i pověřený laik. Rodina zesnulého obvykle osobně navštíví kazatele a probere s ním vše potřebné. O podobě evangelického pohřbu pak rozhoduje i staršovstvo sboru (skupina lidí, které si sbor zvolil do svého čela). Tito tzv. presbyteři spolupracují s farářem a dbají na to, aby se pohřby opravdu konaly řádně, tj. podle slova Božího a schvalují podobu pohřbu podle místních zvyklostí.

V čem spočívá úloha tohoto zástupce ČCE?

Kazatel se ohlíží za životem zesnulého, děkuje jménem pozůstalých za jeho život, ale také třeba vzpomene, že tu možná nestačil řadu věcí dokončit. Zármutek k pohřbu samozřejmě patří, tam kde zesnulého milujeme, bolí nás jeho odchod. Také doba truchlení je u každého různě dlouhá. Zároveň kazatel usiluje v pohřebním kázání citlivě přinést onu dobrou zprávu – evangelium, které pro nás chce být povzbuzením a ujištěním o Boží lásce i v této těžké chvíli. Kazatel pohřeb vede podle dohody a místních zvyklostí buď od domu, ze hřbitovní kaple, z kostela nebo u hrobu. Někde pohřeb probíhá postupně dokonce na třech místech - u domu, v kostele a u hrobu. Kázání uslyšíte zpravidla tam, kde se předpokládá účast všech (obvykle v chrámu). Vzpomínka na zesnulého je buď zasazena do kázání nebo má místo před či po něm, a může ji vyslovit i někdo z rodiny nebo sboru, který se předem s kazatelem dohodne. I pokud se pohřeb koná v krematoriu, obřadní síni nebo pouze u hrobu, bude obsahovat minimálně čtení z Písma, kázání a modlitbu.

Může o službu spojenou s pohřbem být požádáno i v případě, že zemřelý nebyl praktikujícím členem církve či nebyl členem církve vůbec?

Ano, určitě se nebojte faráře o pohřeb požádat i v takovém případě. Troufám si tvrdit, že v naprosté většině případů takovou prosbu neodmítne. Touhu rozloučit se se svým blízkým chápeme jako přirozenou a tak se s kolegy snažíme vycházet vstříc těm, kdo ji mají. Sama jsem například za doby svého působení ve věznici připravovala i jakési pohřební rozloučení v cele pro jednoho odsouzeného, protože se nemohl osobně zúčastnit pohřbu své maminky. Nebo znám případ, kdy rodina požádala o obřad až po několika letech od smrti svého zesnulého a farář jim také vyšel vstříc. Původně na přání zesnulého rodina pohřeb nevypravila, ale později zjistila, že jim tento rituál rozloučení velmi chybí a že se nemohou se ztrátou blízkého vyrovnat. Až tedy sami budeme jednou vyslovovat svou vůli o posledních věcech, měli bychom na to myslet, a nezatěžovat své blízké takovými rádoby skromnými rozhodnutími. Většina lidí tak, myslím, činí z nepravé ohleduplnosti vůči rodině „aby nebyli na obtíž“, ale přitom by si v hloubi duše rozloučení přáli (tak to prý potvrdil i jeden nedávný psychologický výzkum). Sama se domnívám, že pohřeb je tu především pro živé. Je to jejich gesto rozloučení s blízkým, poděkování za jeho nebo její život, v případě křesťanů i vyjádření víry ve vzkříšení, víry, že smrt nemá poslední slovo. Také je podtržena role společenství – lidé si na pohřbu vyjadřují navzájem soustrast, jejich účast je i výrazem solidarity a mohou se pak i dál různým způsobem podpořit. Z méně obvyklých situací mohu zmínit, že je možné požádat i o rozloučení pro záhy po porodu zemřelé či mrtvě narozené (nepokřtěné) dítě nebo o pohřeb pro člověka, který spáchal sebevraždu.

Jaký způsob pohřbu ČCE preferuje – do země, nebo kremaci?

To je zcela na rozhodnutí rodiny. Tradičnější bývaly u evangelíků pohřby do země, například na Valašsku je jich dodnes naprostá většina. Možná v tom byl i kus odporu vůči komunistickému režimu, který přál rozvoji krematorií. Pohřby žehem byly tehdy, pokud vím, podporovány jako součást cíleného potlačování tradičních církevních pohřbů, tedy vlivu církví obecně i setkávání se s lidskou smrtelností jako takovou. Pokud je mi známo, jsme dnes po Japonsku na druhém místě v procentuelním počtu kremací. Tento fakt se asi musí někde projevit. Alespoň v mém působišti nedaleko Prahy dnes opravdu není převaha pohřbů do země ani mezi evangelíky. Domnívám se, že ve městech bude i z praktických důvodů vždy více kremací než na vesnicích.

Je vhodné (nutné) dodržovat nějaká zvláštní pravidla při pohřbívání členů ČCE?

V případě, že ano, potom jaká? V zásadě jde spíše o zvyklosti. Evangelíci mívají na parte často kalich a Písmo. Jako motto pak nějaký biblický verš. Místo placení květin, věnců, příp. hudby v průvodu si často přejí, aby bylo pamatováno finančním příspěvkem na potřeby sboru. Dalším nepsaným pravidlem je, že zesnulého obvykle při kázání nebo vzpomínce neoslovujeme 5. pádem.

Jsou známy (kladné – záporné) zkušenosti zástupců ČCE ze spolupráce s pohřebními službami?

Zkušenosti budou asi rozmanité, jak jsou různě kvalitní pohřební služby. Já mám jednak dobré zkušenosti s prací opravdových profesionálů. Ti už znají naše prostředí a specifika a k farářům a rodinám přistupují se zdvořilostí. S kazatelem případně proberou možné kritické body obřadu, nepůsobí uspěchaně a jsou vhodně oblečeni. Na druhou stranu mám nebo znám od kolegů z doslechu i špatné zkušenosti: nevhodné komentáře pracovníků pohřební služby například o délce obřadu či srovnávání s katolickými pohřby, urychlování pohřbů v obřadní síni různými způsoby (začátky o 5 minut dřív, pouštění písní přímo do proslovu faráře, začátek bez faráře, který dal vědět, že se z vážných důvodů o několik minut zpozdí). To jsou však věci, se kterými se my kazatelé a kazatelky většinou vyrovnáme. Horší je pozice pozůstalých, využívání jejich slabosti a neúcta k tělu zemřelých. Jde například o situace, kdy je tělo z domova odnášeno nikoli v rakvi, ale v jakémsi pytli, nebo je pozůstalým vnucována nátlakem konkrétní pohřební služba. Osobně jsem zažila i to, že zesnulému byly před kremací vyraženy a zcizeny zlaté zuby. To je však zkušenost z konce devadesátých let a doufám, že podobné věci se už dnes nedějí.

V čem si myslíte, že by se mohl obor pohřebnictví změnit k lepšímu?

Určitě v těch věcech, které jsem zmiňovala jako špatné zkušenosti v minulé odpovědi. Taková pochybení jsou výrazem toho, že dotyčný bere svou práci pouze tržně, jako dobrý obchod. Pohřebnictví však rozhodně patří k oborům, kde se dotýkáte lidí nejen fyzicky, ale pokud jde o pozůstalé, pak i na těch nejcitlivějších místech jejich duše. Proto je potřeba důkladnější psychologická a etická průprava pracovníků pohřebních služeb, obřadníků, hrobníků a dalších osob do oboru zasahujících. Vědět, jak s úctou přistupovat nejen k zesnulým, ale také k pozůstalým, je podle mě základem úspěchu v tomto oboru, pokud existuje konkurence. Slyšela jsem například o vzniku Cechu hrobnického, který by takovou průpravu rád nyní začal nabízet. Zároveň připouštím, že takové hlubší vzdělávání v jednání s člověkem by bylo užitečné i v mnoha jiných profesích.

Připravuje ČCE do budoucna nějaké změny, které by ovlivnily její péči o umírající, zemřelé či pozůstalé?

ČCE průběžně pořádá kursy vzdělávání pro kaplany a pastorační pracovníky, kteří pak v nemocnicích, léčebnách dlouhodobě nemocných a na jiných místech doprovázejí nemocné a umírající. Budoucí faráři v rámci vikariátu (roční přípravy na ordinaci) absolvují mimo jiné návštěvu hospice. V rámci studia bohosloví a vikariátu se v praktické teologii věnujeme i tématům pohřbu, pohřebního kázání i etické přípravě farářů. V posledních letech církev zprostředkuje svým členům více informací například o hospicovém hnutí. Kazatelé už se tolik „nebojí“ vzdělávání i v oblasti psychologie, která může pomoci právě třeba v chápání fází procesu truchlení a podobně. Také se povedlo odstartovat projekt supervize kazatelů, která je i jinde v Evropě dnes běžnou součástí praxe všech pomáhajících profesí a může pomoci i naší farářské sebereflexi a profesnímu růstu v oblasti, na kterou se ptáte.

Paní magistro, dříve, než vám poděkujeme za odpovědi, prosím, prozraďte čtenářům také něco o sobě.

Jako farářka ČCE působím šestým rokem ve farním sboru v Českém Brodě (město cca 7000 obyvatel, 30 km od Prahy). Naší kazatelskou stanicí je Kostelec nad Černými Lesy. V současné době jsem na mateřské pauze s druhou dcerkou (máme dvě dcery: Aloisii 2 roky, Ofélii 6 měsíců, manžel Kamil Trgala je stavební inženýr, stavitel dřevostaveb). Vikariát (roční přípravu) jsem absolvovala v Kladně. Praxi v rámci studia bohosloví v Orlové u Ostravy. Vystudovala jsem Evangelickou teologickou fakultu University Karlovy v Praze a v rámci studií absolvovala i rok na Evangelické teologické fakultě ve Vídni. Rovněž jsem vystudovala Fakultu humanitních studií UK. Od roku 2004 do 2006 jsem jako farářka působila ve věznici Jiřice, část doby jako místní kaplanka. Jsem členkou Psychosociálního intervenčního týmu ČR, což je mezioborové uskupení lidí, kteří se zabývají na komunitu orientovanou pomocí po neštěstích.

Děkujeme za odpovědi.

Ptal se: V. Vohlídka
Foto: Autor a archiv redakce

Evangelická teologická fakulta UK v Praze
Evangelický kostelík s venkovní kazatelnou v Českém Brodě

QUARTAL MEDIA informuje

ÚKLID+ČIŠTĚNÍKromě čtvrtletníku FUNERAL QUARTAL, jehož vydávání bylo dočasně pozastaveno, vydává Vydavatelství MAC, spol. s r.o., redakce oborových časopisů QUARTAL MEDIA i magazín ÚKLID+ČIŠTĚNÍ, věnovaný problematice profesionálního úklidu a internetový magazín HOBBYSTRANKY.CZ, který na
svých stránkách přináší nejrůznější praktické informace, rady a zajímavosti z oblasti zájmových činností.

Zaregistrujte se a prohlížejte

Zaregistrujte se a využívejte nový, atraktivnější způsob prohlížení elektronické verze magazínu FUNERAL QUARTAL na našem webu.

Zajímavosti - Novinky

ROVNOVÁHA - nový zpravodaj z oblasti hospicové péče

APHPP vydává od dubna 2010 zpravodaj ROVNOVÁHA, který každé 2 měsíce přináší aktuální informace z hospiců v ČR a témata týkající se rozvoje hospicové paliativní péče. Zpravodaj vychází elektronicky, je ke stažení na www.asociacehospicu.cz

Pohřeb a jeho organizace

Vyšla nová verze brožurky Pohřeb a jeho organizace. Jedná se o rozšířené a aktualizované vydání úspěšné příručky pro pozůstalé, kterou vydalo MMR v květnu 2010.

 

FUNERALQ.CZ je internetový portál magazínu FUNERAL QUARTAL, který vychází jako čtvrtletník ve Vydavatelství MAC, spol. s r.o.,
redakce oborových časopisů QUARTAL MEDIA.

Adresa redakce: Na Spojce 968/7, 101 00 Praha 10 - Vršovice.

Tel. +420 226 218 862, fax: +420 226 218 865, e-mail: redakce@funeralq.cz, www.funeralq.cz